Modelařit s dětmi - ANO!

Máte potomka a je pro Vás modelařina tím správným koněm? A potřebujete své partnerce nějak zdůvodnit, že skutečně je třeba občas nějaká ta koruna z rodinného rozpočtu? Pak jste zde správně.

Kdysi jsem někde slyšel nebo četl nádhernou větu a ta zněla “Muži nestárnou, pouze se s věkem zvyšuje cena jejich hraček”. No jo, řeknete si, ale jak to mám zdůvodnit manželce, že tu potřebuju x tisíc peněz na to, tu několik set na něco jiného?

Pokud máte potomka a nejlépe mužského a je ještě dostatečně malý aby se dal přetvořit, tak je tady jedna cestička. S ženskou to prý taky někdy jde, ale mají přece jen blíž k Barbinám než k lepidlu a vůni laků a Kangomu. To už tak příroda zařídila a si na tom moc nezměníme. Mi se u mé dcery dále uvedené rady bohužel aplikovat nepodařilo. Takže pokud nejsou doma baby přímo v přesile, tak se dá leccos zařídit. A teď jak na to.

Předně je potřeba brát mladého sebou občas do dílny a dovolit mu slepit tu a tam nějaké ty prkénka k sobě. Co na tom, že ty prkénka byly už nachystané na něco jiného. Holt je třeba zatnout zuby a vzít nové. Postupem času není od věci, když bude chodit i na letiště a tam najde stejně postižené vrstevníky. Když ne nevadí. Je to jen o něco málo těžší, ale jde to.

Tolik obecný úvod a teď už pár skutečných postřehů.

1. Netlačit na pilu - nechat potomka, ať sám přijde na to, že ty letadýlka jsem přece jen lepší než televize. Podle sebe mohu říct, že to vůbec není jednoduché a že to jde jen velmi těžce. Přece jen má asi skoro každý rodič tendenci najít ve svém potomkovi to, co sám neumí nebo v mládí dělat nemohl. A chce tak ze svého potomka udělat rychlokvašku, které zvládne během roku to, na čem on sám dřel několik let.


2. Nenutit ho lítat na kabelu s modem větroně i když nám starším je ten plynulý let tak líbí.


3. Jako základ pro to správné nabuzení je návštěva různých modelářských akcí.

Ad 1) Mi se velice osvědčilo přihlásit syna do modelářského kroužku. Začal v 8 letech a to je asi ta správná míra, kdy už je motoricky i psychicky natolik zralý, že ví kam říznout a může stavět sám jednodušší modely samozřejmě pod vedením a dohledem vedoucího kroužku. Proč se mi to osvědčilo? Především proto, že se tam naučil nové postupy, které já třeba řeším jinak. A když se na něco zeptá mne, tak mu řeknu svůj názor, ale nechám ho ať se rozhodne sám, jak to nakonec ve finále udělá. Samozřejmě, že se mu snažím doporučit své řešení, ale když pak použije jiné své, tak už mlčím. Někdy se ukáže, že potřeboval zjistit, že tudy cesta nevede, jindy se pro změnu ukáže, že to jde i jinak a mnohdy i jednodušeji než jsem doporučoval já. Sám si časem vybere ten způsob, který mu lépe vyhovuje.

Možná ještě důležitějším důvodem je to, že pokud otec není pedagog od přírody, tak je přece jen lepší když je potomek pod dohledem někoho cizího než vlastního otce. Rodič má někdy tendenci zjednodušovat a zuřit ve stylu “proč to moje tele to ještě neumí, vždyť jsem mu to ukazoval už nejmíň 100 krát”. To, že to bylo 2 x a vždy jen tak nějak mezi řečí, většinou zapomínáme. Ale na druhé straně je tu i podvědomá snaha něco zbytečně omlouvat stylem “ukaž, já ti to udělám”.

V kroužku se to musí naučit sám a je jeden z mnoha. Aby to někdo za něho udělal, tak na to není většinou při více dětech v kroužku čas. Kromě toho se v kroužku i jen tak mezi řečí naučí základní modelářské pojmy a také i něco z aerodynamiky. Během let se učí od jednoduchých modelů házedel a gumáčků k modelům, na které bych si možná asi dnes netroufnul ani já.

Toto doporučení je ale jednoduché pouze tehdy, když kroužek v okolí vůbec existuje. Pokud kroužek neexistuje, pak je to složitější. V tom případě snad pomůže i tento článek,

Základem je ale i při existenci kroužku vytvořit potomkovi podmínky pro to aby mohl modelařinou vůbec načichnout a to jak psychickou podporou, tak i podporou finanční. Je potřeba si uvědomit, že modelařina přece jen pár peněz stojí a když už chci mít potomka modeláře, tak holt nějakou to korunu pustit musím. A když pak doma vezme sekundové lepidlo a nechá ho otevřené nebo s ním dělá tak, že časem místo trubičky na nanášení lepidla je něco, co tvarem připomíná bramboru, tak sice zanadávat, ale ne moc. A raději to zkousnout a koupit nové lepidlo za dalších cca 200 Kč.

Ad 2) Ano, naučit ho lítat s větroněm na kabelu tak, aby si nepletl strany to ano, ale skutečně jen do dobym než se trochu sžije s vnímáním prostoru. Tak malého kluka asi po chvilce přestane možnost být na kabelu a ještě k tomu s létajícím ušatcem bavit, zvláště za častých, jistě i dobře míněných rad fotříka.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že tuto nutnou dobu výrazně zkrátí předchozí tréning na simulátoru. Pak jde už jen o to, zažít prostor. Dítě kupodivu na simulátorů páčkování zvládne mnohem dřív než mnohý dospělý. Zvlášť to dítě, které už má nějaké zkušenosti z joistickem.

Je třeba si uvědomit to, že pro něho bude kabel a ušatý větroň za chvíli docela nuda a asi neocení tu krásu plynulého letu, kterou ocení až starší žák nebo my starší a nepokročilí. Není nad to, když si s tím může lítat sám a třeba i bouchnout s tím občas sám o zem v případě, že to nevyjde. Tak malý kluk chce spíše akci typu “furt se musí něco dít”. Přece jen tady konkurence počítačových her existuje. A je to konkurence velice silná. No a když se má něco takového dít, tak asi nejlépe s něčím z EPP. Jinak to leze dost do peněz. Když s modelem praští o zem kvůli nezvládnuté pilotáži, tak mlčím i když to pár peněz může stát (a tiše chválím dobu EPP, že to přece jen tolik nestojí). Když ale s modelem praští o zem kvůli nesoustředění, porušení pravidel na letišti nebo toho, na čem jsme se dohodli a nebo třeba i kvůli tomu, že se předváděl čili machroval, tak jsem hodně zlý. A dávám to i patřičně najevo.

Dál je třeba říct, že asi největší zážitek pro potomka je tehdy, když může svůj model řídit zároveň s otcem. Přidá mu to na důležitosti a ve výsledku i na sebevědomí, že to také umí. Otec totiž nemá čas mu do toho moc kecat, protože má dost starostí s vlastním modelem. Je jasné, že dvě vysílačky doma koupené najednou bodou asi finančním harakiri (i když v dnešní době už jsou ceny slušných RC souprav než přijatelné), ale je docela možné, že otec začal s RC nějaký ten pátek před potomkem, a tak se koupě další vysílačky do rodiny může jevit i jako nutnost, protože první vysílačka už neumí to, co otec nutně potřebuje, aby uměla. Přece nebude mít kluk lepší rádio než táta, ne? ;-)

Kolega Petr Sysala (Vlk dříve Pes na diskuzi mojehobby) k tomu dodal tento velice zajímavý tip jako reakci na rady začít lodičkou:

Lodička je dobrá, ještě jsem udělal takové bójky s kouskem plechu a na lodi maníka s udicí s magnetem na špagátě. Najednou bude málo baterek, přitom samotné ježdění bavilo tak na 30 sekund.

Ad 3) Nevím, jak ostatní kolegové modeláři, ale můj syn vždy dostane záchvat modelařiny po nějaké soutěži nebo větším setkání modelářů. Přiznám se dobrovolně, že to asi zdědil. ;-) Přece jen má tak možnost srovnávat své umění s uměním druhých a soutěživost ať už skutečná v rámci modelářských soutěží nebo i taková ta vnitřní typu “to co umí, on umím přece taky”, dělá s vlastním egem divy.

Kroužek má ale kromě toho, že naučí základním dovednostem také jednu drobnou nevýhodu o které se zde také musím zmínit a na kterou je vhodné potomka včas lehce připravit. Pokud tam jsou ostatní děti bez aktivní, především finanční podpory rodičů, tak dělají pouze gumáčky nebo volňásky a nic jiného. Důvodem jsou právě ty finance. Pak může mít potomek, který RC spolu s otcem létá od raného mládí problém s tím, že musí odrážet útoky ostatních typu “tobě fotřík všechno koupí a tak se ti to machruje”.

Přitom už ale moc nevěří tomu, že všechny peníze co dostane od babiček a většinu kapesného šetří nebo jimi postupně splácí bezúročný úvěr od táty na věci, které chce nebo potřebuje teď a nemá dost našetřeno. To že si na rádio sám našetřil a dočasně i oželel koupi mobilního telefonu (bez kterého nebyl u spolužáků IN) se už nebere. Je to pak pro něho problém se s tím vyrovnat. Je to taková závist zaobalená do hloupých narážek, která nakonec může vésti k tomu, že potomek přestává mít zvláště v době okolo začínající puberty chuť dál do kroužku chodit aby příliš nevyčníval. Můj syn to naštěstí tzv. vydýchal.

Věc s bezúročným úvěrem mohu vřele doporučit. Je to také určitá forma motivace. Samozřejmě, že neplatí všechny náklady, ale podílet se na nich z podstatné části je velmi dobré. Po zavedení této praxe se výrazně změnil vztah k materiálu. Samozřejmě, že k lepšímu.

Jak jste mnozí jistě sami pochopili, tak ze zde popsaných informací se dá celkem s určitostí odhadnout, že JIO (tedy já osobně) se jimi sám z počátku neřídil, a přišel na ně vždy až na poslední chvíli a nebo někdy i pozdě. Proto nebylo ani tak velkým problémem zde uvedený článek napsat. Člověk si přece jen nejlíp pamatuje své vlastní chyby, že ano?

Takže to by asi tak bylo k tématu z mé strany vše. Pokud doplníte vlastní zkušenosti s tímto tématem ať už kladné nebo záporné v diskuzi pod tímto článkem, tak určitě pomůžete rodičům (samozřejmě, že především otcům), kteří s dětmi modelařit zrovna začínají. Takže s chutí do toho.

pozn. uvedený článek byl publikován také v magazínu MojeHobby

29.6.2004